Napsal uživatel Sabina Sarkisovová Pondělí, 22 Únor 2010 07:36
Bum, prásk, au – mám zásah, nestřílejte!!! – Ouch – vždyť jsem sakra říkal, abyste nestříleli, vždyť jsem postřelenej …. Tak asi takhle začalo naše příjemně strávené odpoledne na paintballovém hřišti na Synkáči.
Jelikož a protože byla venku zima, tak jsme nechtěli někde ležet na zemi a čekat, až se nepřítel objeví. Proto jsme si vybrali tajemné a vlhké katakomby na nám. Bratří Synků. Už první kroky nám signalizovaly, že to nebude žádná legrace, ale pořádný boj. Vstoupili jsme do katakomb, kde byla zima, zatuchlo a mokro, takže takové válečné prostředí. Ti, co hrají počítačové hry jako Counter strike, Hidden and Dangerous apod. mi určitě rozumí. Došli jsme do zázemí paintballového hřiště, kde jsme se převlékli, nafasovali ochranné rukavice, masky a to nejdůležitější – zbraň a kuličky. Samozřejmě chlapi nebyli jediní, kteří se bojů zúčastnili, přidaly se i dámy – ty si pro jistotu vzaly ochranné vesty a věděly moc dobře, proč tak činí.
Jsme připraveni!! Všichni jsme dostali instrukce, jak se se zbraní nakládá a jaká pravidla máme dodržovat. Rozdělili jsme se do dvou družstev – červených a žlutých a mohli jsme tedy vyrazit do kruté bitvy. Můžu vás ujistit, že se na nikoho nebraly ohledy – muž či žena – všichni jsme si pořádně dávali do těla. Hyperaktivitou sršel Petr Kadlec, ten kdyby mohl, tak tam pobíhá doteď. Jako zkušený střelec se osvědčil Aleš Veselý, který dával červenému týmu pořádně zabrat a jednoho po druhém posílal do oddechového stanoviště. Musím uznat, že i mé některé „sebevražedné akce“ nevyšly na prázdno, což může potvrdit Adam Ondráček, který ode mě dostal pořádnou „nálož“ – víš, nestačí jen to, že vystrčíš zbraň zpoza rohu a střílíš, musíš taky mířit.
Samozřejmě žertuji – vůbec není jednoduché, se v tak tmavém a pochmurném prostředí orientovat, navíc, když se vám mlží maska, protože se potíte, občas se vedle vás rozprskne gelová kulička s barvou, takže ji máte celou na vaší masce a nic nevidíte. A garantuju vám, rukou ji rozhodně nesetřete.
Aby to nevypadalo, že se vychloubám, musím též vyzdvihnout i Kubu Noska a jeho „sebevražednou misi“. Když jsem se schovávala za jednou z barikád a za zády jsem neměla nikoho z mého týmu, kdo by mě kryl, najednou vedle sebe vidím někoho s červeným označením (byla jsem ve žlutém týmu) a v tu chvíli si uvědomuji, že mám velký, ale velký problém. Kuba to do mě „narval“ hlava nehlava a řeknu vám, dostat paintballovou kuličkou ze vzdálenosti ani ne dvaceti centimetrů není zrovna slastný pocit – štípe to a vám to připadá, jak kdyby vám odumírala noha. Bolest sice ustane, ale vy jste zvědaví na to, jak to bude pěkně vypadat, až se svléknete.
Písk!!! Ozvalo se z píšťalky. Konec hry. Všichni jsme ufunění, zpocení, ale nadšení. Petr Kadlec stále pobíhá po hřišti a hledá někoho, koho by střelil….. Vědět, že jste někoho zasáhli, je bezvadný pocit, který na hřišti zvedá sebevědomí a vy poté zkoušíte nové a nové triky, jak soupeře porazit. Škoda, že to skončilo. Mysleli jsme si, jak 3 hodiny budou dlouhé a ani jsme nemrkli a už byl konec. V dámské šatně se trumfujeme, která má větší modřinu, boje jsou vyrovnány, myslím, že jsme to „schytaly“ všechny podobně. Ale co, přeci to k tomuhle sportu patří – adrenalin, modřiny a skvělý pocit ze hry – to je přesně to, co si odnášíme z krásně stráveného odpoledne. A aby toho nebylo málo, rozhodli jsme se, že na jaře či v létě si to zopakujeme, tentokrát na venkovním hřišti, v bývalém vojenském areálu v Benešově. Máte se na co těšit ! Chcete se přidat ?! Rádi vás tam uvidíme, ale nezapomeňte, že my už máme natrénováno, takže to pro vás bude nezapomenutelný zážitek, který bude opravdu, ale opravdu bolet !!
 |
 |
 |
 |
 |
 |
